Dva propletený životy a jedna ideologie

Riikka Pelo je právě v těchto dnech v Praze. Já ji bohužel nestihnu, ale po přečtení její knihy Náš všední život mě to docela mrzí. 

Zdroj

V poslední době se řadím k hodně pomalejm čtenářům a už si ani nepamatuju kdy naposledy jsem se do knížky ponořila tak, že bych se od ní nemohla několik hodin odtrhnout. Jak jsem si po pár prvních stránkách, který mě zrovna nenadchly, nadávala, že jsem si na recenzi vzala knihu, které má víc než 450 stran. 

Protože přeskakuju úvodní stránky knih a vrhám se rovnou na tu první, kde najdu samotnej text, nepřečetla jsem si krátkou ale důležitou zprávu. Kniha zachovává původní autorskou interpunkci. A nejen tu. Já se tak prokousávala prvníma stránkama a nestačila se divit, jak mohl redaktor takovej text vůbec pustit k tisku. Když už to bylo neúnosný, začala jsem mít podezření, že jde o záměr. Tohle by Kniha ZLIN do oběhu určitě neposlala. A taky že ne. Ty občas divně navazující věty a trošku zpřeházený slova maj svůj význam a já si na ně po tomto zjištění velmi rychle zvykla a časem si je i oblíbila. Nespisovný knihy známe všichni, ale tahle jde ještě o kus dál. 

Proklínala jsem se ale i proto, že mě začátek knihy úplně nebavil. Nejsem fanoušek dlouhých popisů a příběh dvou žen sice skrývá několik velmi zajímavých zvratů, není jich ale tolik, kolik by jich čtenář v takto dlouhé knize očekával. To mi ale brzo přestalo vadit. 

Po určité době jsem si zvykla na autorčin styl psaní i na dlouhé popisné pasáže. Hlavně díky nim jsem brzo dobře znala jednotlivé postavy a začala si k nim utvářet vztah. Riikka Pelo totiž dokáže mistrně a bez zbytečných okras vykreslit jednotlivé charaktery. A to i přes to, že se jedná o skutečné osobnosti. Kniha Náš všední život totiž vypráví příběhy ruské básnířky Mariny Cvetajevové a její dcery Ariadny Efronové. A že ty životy nebyly vůbec všední... Především díky monstru zvaném Sovětský svaz. 

Abych ale nezmiňovala jen rozvláčněné popisy. Důležité dějové zvraty naopak autorka popisuje bez jediného zbytečného slova. O to víc tyto momenty vyniknou. V těchto úsecích jsem doslova hltala každé slovo a nemohla se od knihy odtrhnout. A pak se autorka znovu vrátila ke svým osobitým dlouhým podrobným scénám a já za to byla vlastně ráda, protože jsem si mohla na chvíli oddechnout od těch tíživých zvratů, které pojednávají o opravdu nelehkých situacích, jako jsou policejní výslechy, život v sovětském věžení nebo pracovním táboře. 

Jak už jsem zmínila, v knize jde o dva životní příběhy. Tyto příběhy na sebe logicky navazují a prolínají se, protože jde o matku s dcerou. Autorka ale tyto příběhy zajímavě odděluje. Každá kapitola je psána z pohledu jen jedné z žen a tyto pohledy, respektive kapitoly, se střídají. Nepřeskakujeme ale jen z jednoho úhlu pohledu do druhého, přeskakujeme také v čase. Nemusíte se ale bát, vše na sebe až neuvěřitelně navazuje. I v tom vidím neobyčejnost celé knihy. 

Co mi přijde ale ještě zajímavější, je rozdílnost hlavních hrdinek. Matka s dcerou by si nemohly být vzdálenější. Jsou úplně jiné, mají rozdílné politické názory, jinak se vyjadřují... Celkově se ale v knize tyto rozdíly doplňují a čtenář má pak ještě dlouho nad čím přemýšlet. Já třeba díky nim v knize našla snad stovky definic pojmu cit. Každá další ten předchozí podporovala i vyvracela zároveň. 

V neposlední řadě musím zmínit zajímavost, která mně osobně knihu zase o něco přiblížila. Toho, kdo alespoň trošku znal životopis Mariny Cvetajevové, určitě nepřekvapí, že se část děje odehrává v Československu. Mně to ale celý příběh zpříjemnilo a bylo zajímavé číst o místech, která dobře znám, z ruského a tak trochu i finského úhlu pohledu. 

A jak to bylo s tím proklínáním? Hádáte dobře. Hlavně ve druhé polovině knihy jsem už doslova hltala každý řádek. Kniha mi ale ležela v hlavě i ještě dlouho potom, co jsem ji naposledy zaklapla. Je totiž plná silných momentů, ať už historických, politických nebo především lidských. Od určité chvíle jsem už ani nevnímala ten podivný styl psaní, protože právě ten mi Marinu a Ariadnu přiblížil. Takhle mluvily a psaly. To dokazují jejich dopisy a texty, které jsou v knize taky použity. 

Je to ale náročné čtení. Jestli se po tom, co jsem zmínila city, těšíte na zajímavý oddechový příběh o lásce, musím vás zklamat. Pokud ale máte chuť se na to, co čtete, opravdu soustředit a přitom se ponořit do hlubokých životních příběhů, kniha Náš všední život vás určitě zaujme tak, jako zaujala mě! 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuju nakladatelství Kniha ZLIN.